Zítra může být všechno jinak

Lpíme na tom, aby věci byly neměnné, trvalé, věčné. Prahneme po jistotách, které jsou ve skutečnosti pouhou iluzí a brání nám žít naplno. Bojíme se ztráty zaměstnání, bojíme se ztráty vztahů, bojíme se o svou vlastní existenci. Jsme tak posedlí bezpečím, že mezi sebe stavíme zdi a ostnaté dráty. Investujeme do předmětů, které nám dávají falešný pocit, že žijeme, ale život nám přitom protéká mezi prsty jako saharský písek. Situace se nám mění před očima a my se zlobíme, nadáváme a jsme z toho frustrovaní. Pomíjivost a nejistota jsou přitom neoddělitelnou součástí lidského života, tak proč je stále tvrdohlavě odmítáme?

Nic nebude trvat věčně

Ten pojízdný stánek s kávou, kde si tak rádi dáváte své oblíbené espresso, zítra už nemusí stát na svém obvyklém místě. Kdybyste to věděli, možná byste se na slečnu, která vám každé ráno v mrazu i dešti s láskou připravovala neodolatelně vonící kávu, dnes trochu víc usmáli a popřáli jí hezký den.

Ten autobus, na který téměř pravidelně ráno dobíháte, abyste stihli být v práci včas, zítra už třeba nepřijede. Kdybyste to věděli, možná byste řidiči dnes poděkovali a ocenili, že vstává o několik hodin dřív než vy, aby vás pohodlně dovezl až do kanceláře a vy jste si mezitím mohli přečíst nové zprávy.

Nic není samozřejmost

Stalo se to před šesti lety, když jsem se jednoho dne probudil a zjistil, že moje máma už není mezi námi. Odešla nečekaně a bez varování. Nedala mi šanci, abych se s ní rozloučil a poděkoval jí za bezpodmínečnou obětavost a lásku, kterou mě v dětství zahrnovala. Až do té osudné chvíle jsem si myslel, že se něco takového nemůže stát. Lidi přece neumírají jen tak, z ničeho nic. To, že tu byla, jsem bral jako samozřejmost.

Všechno na tomto světě se ustavičně mění. I kosti v těle, o kterých si myslíme, že jsou z pevné hmoty, se na úrovni subatomárních částic promění milionkrát za vteřinu. Naše životy jsou pomíjivé a na časové ose znázorňující sto tisíc let nejsme nic víc než malá bezvýznamná tečka. Přitom se chováme a jednáme tak, jako bychom měli žít věčně, jako by smrt vůbec neexistovala. Přesvědčujeme sami sebe, že máme spoustu času na to, abychom navštívili rodinu a přátele, které máme rádi a záleží nám na nich, nebo abychom změnili práci a mohli věnovat víc času našim dětem. Mažeme si med kolem pusy a před krutou realitou strkáme hlavu do písku.

Jeden buddhistický mnich mi kdysi řekl větu, kterou si pamatuju dodnes: This will also change. (Tohle se taky změní.)  Pomáhá mi v těžkých časech, protože vím, že dříve či později odplynou jako voda. I na obloze jsou někdy mraky a někdy zase svítí slunce. Jednoduchost, pokora a moudrost v té větě obsažená mně připomíná, že všechno je pomíjivé a měl bych být vděčný za to, co jiní berou jako samozřejmost. Učí mě užívat si každý den, každý okamžik.

Protože zítra může být všechno jinak.

Sdílej článek:


Chcete si zjednodušit život? Přijďte na kurz nebo přednášku.
Líbil se vám článek? Podpořte tento blog libovolnou částkou.

3 Comments

    1. Souhlasím Veroniko, to je přesně to, na co často v každodenním shonu zapomínáme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *