Zítra může být všechno jinak

Lpíme na tom, aby věci byly neměnné, trvalé, věčné. Prahneme po jistotách, které jsou ve skutečnosti pouhou iluzí a brání nám žít naplno. Bojíme se ztráty zaměstnání, bojíme se ztráty vztahů, bojíme se o svou vlastní existenci. Jsme tak posedlí bezpečím, že mezi sebe stavíme zdi a ostnaté dráty. Investujeme do předmětů, které nám dávají falešný pocit, že žijeme, ale život nám přitom protéká mezi prsty jako saharský písek. Situace se nám mění před očima a my se zlobíme, nadáváme a jsme z toho frustrovaní. Pomíjivost a nejistota jsou přitom neoddělitelnou součástí lidského života, tak proč je stále tvrdohlavě odmítáme?

Nic nebude trvat věčně

Ten pojízdný stánek s kávou, kde si tak rádi dáváte své oblíbené espresso, zítra už nemusí stát na svém obvyklém místě. Kdybyste to věděli, možná byste se na slečnu, která vám každé ráno v mrazu i dešti s láskou připravovala neodolatelně vonící kávu, dnes trochu víc usmáli a popřáli jí hezký den.

Ten autobus, na který téměř pravidelně ráno dobíháte, abyste stihli být v práci včas, zítra už třeba nepřijede. Kdybyste to věděli, možná byste řidiči dnes poděkovali a ocenili, že vstává o několik hodin dřív než vy, aby vás pohodlně dovezl až do kanceláře a vy jste si mezitím mohli přečíst nové zprávy.

Nic není samozřejmost

Stalo se to před šesti lety, když jsem se jednoho dne probudil a zjistil, že moje máma už není mezi námi. Odešla nečekaně a bez varování. Nedala mi šanci, abych se s ní rozloučil a poděkoval jí za bezpodmínečnou obětavost a lásku, kterou mě v dětství zahrnovala. Až do té osudné chvíle jsem si myslel, že se něco takového nemůže stát. Lidi přece neumírají jen tak, z ničeho nic. To, že tu byla, jsem bral jako samozřejmost.

Všechno na tomto světě se ustavičně mění. I kosti v těle, o kterých si myslíme, že jsou z pevné hmoty, se na úrovni subatomárních částic promění milionkrát za vteřinu. Naše životy jsou pomíjivé a na časové ose znázorňující sto tisíc let nejsme nic víc než malá bezvýznamná tečka. Přitom se chováme a jednáme tak, jako bychom měli žít věčně, jako by smrt vůbec neexistovala. Přesvědčujeme sami sebe, že máme spoustu času na to, abychom navštívili rodinu a přátele, které máme rádi a záleží nám na nich, nebo abychom změnili práci a mohli věnovat víc času našim dětem. Mažeme si med kolem pusy a před krutou realitou strkáme hlavu do písku.

Jeden buddhistický mnich mi kdysi řekl větu, kterou si pamatuju dodnes: This will also change. (Tohle se taky změní.)  Pomáhá mi v těžkých časech, protože vím, že dříve či později odplynou jako voda. I na obloze jsou někdy mraky a někdy zase svítí slunce. Jednoduchost, pokora a moudrost v té větě obsažená mně připomíná, že všechno je pomíjivé a měl bych být vděčný za to, co jiní berou jako samozřejmost. Učí mě užívat si každý den, každý okamžik.

Protože zítra může být všechno jinak.

Chcete si zjednodušit život? Přijďte na kurz nebo přednášku.
Líbil se vám článek? Podpořte tento blog libovolnou částkou.

4 Comments

    1. Souhlasím Veroniko, to je přesně to, na co často v každodenním shonu zapomínáme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *