Jste uprostřed pralesa. Mezi hady, pumami a medvědy. Bez mobilního signálu. Bez cizí pomoci. Nemůžete si skočit do supermarketu, když vám dojde jídlo a voda. Nemůžete si zajít k doktorovi, když si vymknete kotník. Můžete se spolehnout jen sami na sebe a na vaši minimalistickou výbavu. Strávit dva týdny v kanadské divočině je osvobozující zážitek, který vám nikdo nevezme.
Touha vyrazit jen tak nalehko na dlouhou pouť mě pronásledovala už několik let. Na přednáškách často probíraná a mezi sólo cestovateli oblíbená Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostela mě napadla jako první. Myšlenku jsem nechal v hlavě zrát a čekal na správný moment. Pak jsem ale odletěl na jihozápad Kanady, do místa na hony vzdáleného od španělského Santiaga, a objevil něco ještě lepšího a dobrodružnějšího. Moje srdíčko zajásalo. Na prosluněném horizontu Britské Kolumbie se objevila cesta, která měla začít novou kapitolu mého života. Cesta, kde jsem měl znovu najít sám sebe.
Jak ujít 200 kilometrů s batohem pod 10 kilo
Sunshine Coast Trail je nejdelším hut-to-hut trailem v Kanadě. Můžete jít od chaty k chatě a nemusíte řešit, jak a kde budete nocovat. Samotná stezka je dlouhá 180 km, se zásobovacími odbočkami a návratovou cestou se lehce přehoupnete přes 200 km. Prochází těmi nejhezčími místy „slunečního pobřeží“ – prodíral jsem se hustým pralesem, žasl nad nespoutanou silou divokých řek a vodopádů, koupal se v jezerech s průzračně čistou vodou a šplhal na panoramatické vrcholy s 360° výhledem. Spaní na všech 14 chatách je zdarma, nedají se však rezervovat a platí pravidlo „first-come, first-sleep“. Překvapilo mě, že ani v hlavní sezóně nebyl o chaty takový zájem, jaký jsem předpokládal. Nikdy se nestalo, že by bylo plno. Některé byly dokonce prázdné a měl jsem je celé pro sebe.
2 důvody, proč jsem vyrazil nalehko:
- Díky nocování na chatách nepotřebuji stan. Stačí mi nafukovací karimatka a ultralehký spacák.
- Na trase jsou dvě místa, kde si můžu doplnit zásoby. Nemusím nosit na zádech veškeré jídlo už od začátku.
Sám v lese, kde je medvědů víc než lidí
Nutno dodat, že Sunshine Coast Trail je poměrně náročný a není pro každého. Budete odříznutí od pohodlného městského života. Taky se pořádně zapotíte. Procházku po rovince ani vyasfaltované cesty tady nečekejte – převážná část vede pralesem, kde musíte přelézat nebo podlézat popadané stromy, přeskakovat větve a vyhýbat se klouzajícím kořenům. Na některých místech je cesta tak zarostlá, že si přejete mít v ruce mačetu. Po vydatném lijáku jdete třeba několik dní v mokrých pohorkách nebo naopak umíráte žízní a vyčerpáním, když vám celý den na hlavu svítí slunce a vy zoufale hledáte kousek stínu, kam byste se schovali.
Trail budí respekt i co se týká převýšení, podle aplikace AllTrails od startu až do cíle nastoupáte neuvěřitelných 7332 výškových metrů. Sotva slezete z jednoho kopce, už se před vámi rýsuje výstup na druhý. Další úskalí můžou představovat zvířata – slimáci a žáby asi nikomu vadit nebudou, horší to může být s hady, pavouky a všudypřítomnými agresivními komáry. A samozřejmě medvědi a pumy, před kterými je dobré mít se na pozoru.
Přesto existují důvody, proč tohle všechno dobrovolně podstoupit. Proč se na čas vzdát měkké postele a horké sprchy a vydat se na pouť do neznáma. Pro mě tím důvodem bylo posouvání vlastních hranic. Rozšiřování komfortní zóny. Přijímání nečekaných výzev. Učení se novým dovednostem a nabývání zkušeností, které si za peníze nekoupíte.
4 tipy pro ty, co chtějí zdolat Sunshine Coast Trail:
- Nebojte se stopovat. Je to většinou rychlejší než čekání na autobus. Kanaďané jsou vstřícní a často vás zavezou tam, kam potřebujete, i když to pro ně bude zajížďka. Nezapomeňte na úsměv a od srdce jim za to poděkujte!
- Dostat se do výchozího bodu Sarah Point je zážitek sám o sobě. Pojedete-li z Vancouveru, čeká vás několik trajektů, autobusů a stopování (v některých úsecích není veřejná doprava). Z pobřežní vesnice Lund, kde končí silnice, máte na výběr už jen 4×4 shuttle nebo vodní taxi. Pokud jako já cestujete low-cost a nechcete platit předražený shuttle (od 160 CAD) nebo ještě víc předražené vodní taxi (od 200 CAD), musíte se spolehnout na vlastní nohy a 13 kilometrů zvládnout pěšky.
- Oficiální zdroje doporučují jít Sunshine Coast Trail ze severu na jih. Já jsem shodou okolností vyrazil v opačném směru – z jihu na sever, což se ukázalo jako geniální nápad. Nejtěžší část trasy – horu Mt Troubridge – jsem měl brzy za sebou a pohodovější a hezčí sever mi zůstal na závěr. To mi dodalo motivaci dojít až na konec a nevzdat to.
- Jídlo se dá dokoupit na dvou místech. Prvním je LangBay Store na konci Dixon Road (asi 5 km chůze navíc) a druhým je město Powell River s několika supermarkety, ke kterým můžete dostopovat nebo využijte MHD.
Z nuly na dvě stě za 14 dní
Ujít 200 kilometrů pěšky nedotčenou kanadskou přírodou mi zabralo dva týdny. Dalo by se to zvládnout rychleji, to ale nebylo mým záměrem. Chtěl jsem si svou první velkou pouť užít. Koupat se nahý v jezerech, pozorovat život zvířat kolem sebe nebo jen tak sedět na kameni a oslavovat přítomný okamžik. Žádný deadline, do kdy se musím vrátit. Žádný minimální počet kilometrů za den. Poslouchal jsem své tělo. Díky tomu jsem to zvládl bez bolesti a namožených svalů.
„I přesto, že jsem se narodil a celý život žil ve městě, po několika dnech v divočině jsem pobyt v úzkém kontaktu s přírodou začal brát jako defaultní stav. Jako něco naprosto přirozeného, co je mi vlastní, kde se cítím šťastný a kde mi nic nechybí.“
Tahle pouť prověřila nejen mou fyzickou kondici a outdoorovou výbavu, ale hlavně moji vůli, houževnatost a sebedisciplínu. Přinesla mi spoustu hlubokých zážitků a osobnostně i cestovatelsky mě obohatila. Vážím si všech lidí, které jsem po cestě potkal a kteří mi jakkoliv pomohli dotáhnout to až k vysněnému nultému kilometru, na pomyslný konec světa. Jednu věc jsem podcenil – nebyl jsem dostatečně připravený na krvelačné komáry a zaplatil za to doslova vlastní krví.
Ztratit se a zase se najít
Když jsem stál na břehu Pacifiku a chystal se vyplout do neznámých vod, dychtivý po dobrodružství, nevěděl jsem, co tam najdu. Teď už to vím. Našel jsem dokonalé splynutí s přírodou a návrat k základním lidským hodnotám. Našel jsem sympatické a laskavé lidi. Našel jsem ztracenou motivaci a chuť do života.
Kanada se stala místem, kde jsem znovu našel sám sebe.
5 nejsilnějších momentů, na které nezapomenu:
- Potřeboval jsem drobné na autobus a hledal někoho, kdo mi rozmění papírovou bankovku. Přišel ke mně neznámý člověk, zaplatil za mě celou jízdenku a popřál mi hezký den. Tohle zažijete málokde.
- Odbočil jsem z trailu, abych si nakoupil v místním obchodě. Chtěl jsem si zkrátit cestu a vydal se po malé pěšině, která se ale po chvíli ztratila v lese. Prodíral jsem se neprostupnou džunglí, byl jsem propocený, odřený a poškrábaný od trnů. Když už jsem to chtěl vzdát a vrátit se, přede mnou se objevila široká cesta a na ní stovky sladkých ostružin. Tomu říkám odměna za vytrvalost.
- S vypětím všech sil jsem se vyškrábal k chatě pod vrcholem hory Tin Hat, která slibuje 360° výhled. Řekl jsem si, že si ho nechám na zítřejší ráno. Druhý den pršelo a mlha byla tak hustá, že by se dala krájet. Poučení: Když můžeš na vrchol vylézt dnes, neodkládej to na zítra.
- Zbývala mi poslední čtvrtina cesty a procházel jsem kolem obrovského vodopádu. Ta nezkrotitelná síla vody padající dolů ze skály mě dostala do kolen. Stál jsem tam několik minut a křičel. Byl to pocit absolutního štěstí, nekonečný proud energie. A nešlo to zastavit.
- Poslední kilometr před cílem jsem prožíval stav totální euforie a totální vyčerpanosti současně. Připadal jsem si jako v transu. Bylo vedro, nohy se mi pletly a zakopával jsem o kameny. Vnímal jsem všechny detaily kolem sebe, ale zároveň jsem ztrácel kontrolu nad fyzickým tělem. Když jsem došel do bodu nula, všechno jsem ze sebe shodil a skočil do ledové vody Pacifiku. Lepší finále si ani nedovedu představit.
Chcete si zjednodušit život? Zkuste Výlety do přítomnosti.
Parada, Patriku. Dekuji ti za krásné sdílení! Pro me byla klicova informace, jak jsi splynul s prirodou. S necim, co je nam naprosto prirozene. Tohle u sebe pozoruji posledni rok a to i ve meste. I u nas v Brne slyším na Ceske zpivat ptaky a kdykoliv zaklonim hlavu, vidim nebe. Jen teda po navratu z prirody vzdy chvili citim ve meste úzkost, nez si zvyknu. Obracene to nebyva 🙂
Nádherný článek, gratuluji! Skvělý výkon.
Patriku, klobouk dolů!
Gratuluju!!!
To je skvělý. Díky, že jsi to napsal!