Zítra může být všechno jinak

Lpíme na tom, aby věci byly neměnné, trvalé, věčné. Prahneme po jistotách, které jsou ve skutečnosti pouhou iluzí a brání nám žít naplno. Bojíme se ztráty zaměstnání, bojíme se ztráty vztahů, bojíme se o svou vlastní existenci. Jsme tak posedlí bezpečím, že mezi sebe stavíme zdi a ostnaté dráty. Investujeme do předmětů, které nám dávají falešný pocit, že žijeme, ale život nám přitom protéká mezi prsty jako saharský písek. Situace se nám mění před očima a my se zlobíme, nadáváme a jsme z toho frustrovaní. Pomíjivost a nejistota jsou přitom neoddělitelnou součástí lidského života, tak proč je stále tvrdohlavě odmítáme?

Nic nebude trvat věčně

Ten pojízdný stánek s kávou, kde si tak rádi dáváte své oblíbené espresso, zítra už nemusí stát na svém obvyklém místě. Kdybyste to věděli, možná byste se na slečnu, která vám každé ráno v mrazu i dešti s láskou připravovala neodolatelně vonící kávu, dnes trochu víc usmáli a popřáli jí hezký den.

Ten autobus, na který téměř pravidelně ráno dobíháte, abyste stihli být v práci včas, zítra už třeba nepřijede. Kdybyste to věděli, možná byste řidiči dnes poděkovali a ocenili, že vstává o několik hodin dřív než vy, aby vás pohodlně dovezl až do kanceláře a vy jste si mezitím mohli přečíst nové zprávy.

Nic není samozřejmost

Stalo se to před šesti lety, když jsem se jednoho dne probudil a zjistil, že moje máma už není mezi námi. Odešla nečekaně a bez varování. Nedala mi šanci, abych se s ní rozloučil a poděkoval jí za bezpodmínečnou obětavost a lásku, kterou mě v dětství zahrnovala. Až do té osudné chvíle jsem si myslel, že se něco takového nemůže stát. Lidi přece neumírají jen tak, z ničeho nic. To, že tu byla, jsem bral jako samozřejmost.

Všechno na tomto světě se ustavičně mění. I kosti v těle, o kterých si myslíme, že jsou z pevné hmoty, se na úrovni subatomárních částic promění milionkrát za vteřinu. Naše životy jsou pomíjivé a na časové ose znázorňující sto tisíc let nejsme nic víc než malá bezvýznamná tečka. Přitom se chováme a jednáme tak, jako bychom měli žít věčně, jako by smrt vůbec neexistovala. Přesvědčujeme sami sebe, že máme spoustu času na to, abychom navštívili rodinu a přátele, které máme rádi a záleží nám na nich, nebo abychom změnili práci a mohli věnovat víc času našim dětem. Mažeme si med kolem pusy a před krutou realitou strkáme hlavu do písku.

Jeden buddhistický mnich mi kdysi řekl větu, kterou si pamatuju dodnes: This will also change. (Tohle se taky změní.)  Pomáhá mi v těžkých časech, protože vím, že dříve či později odplynou jako voda. I na obloze jsou někdy mraky a někdy zase svítí slunce. Jednoduchost, pokora a moudrost v té větě obsažená mně připomíná, že všechno je pomíjivé a měl bych být vděčný za to, co jiní berou jako samozřejmost. Učí mě užívat si každý den, každý okamžik.

Protože zítra může být všechno jinak.

Chcete si zjednodušit život? Přijďte na kurz nebo přednášku.
Má pro vás článek hodnotu? Zvažte podporu tohoto blogu.

7 komentářů

  1. Tohle se taky změní.
    Děkuji za tuto větu. Osvobozuje, uvolňuje.
    Mám tuto myšlenku spojenou s Mezopotámií – byla a není.

    Zítra může být všechno jinak.
    Dostala jsem větu po cestě tunelem: Tady je už všechno úplně jinak.

  2. Patriku, naprosto souzním s tvým článkem, je mi moc líto, že jsi přišel o svou maminku takto zničehonic. Před dvěma měsíci, kdy jsem se dozvěděla, že je můj tatínek vážně nemocný a zbývají mu maximálně dny života, které chce strávit doma,, jsem změnila pohled na svět. Žiju přítomností. Dřív jsem hodně odkládala, nechala rozhodování na manželovi, bála se mnoho věcí jen zkusit z povědomé obavy ze selhání. Táta říkával, minulost už není, budoucnost nemusí přijít, máme jen přítomnost. Spolu jsme se dívali na pěkný film Pokojný bojovník, poslouchali básně a posledních pár dní prožili v uvědomění, že máme čas si některé věci říci, že někdo tu šanci nemá, pak už jen v pocitu, že jsme spolu. Bylo to bolestné, Bylo to obohacující. A hlavně už se nedokážu vrátit zpět. Oceňuji mnohem více rodinu, co mám, svou mámu a bratry, čas, který spolu můžeme trávit. Oba mí malí chlapci mě učí brát věci tak, jak jsou, protože ještě neznají tabu, které kolem smrti u nás je a jednají naprosto spontánně. Víc si užívám všední okamžiky, když mi někdo uvaří kávu i když mám šanci zkusit něco nového a já ji využiju. Jen teda ve chvílích, kdy cítím radost, zároveň je podbarvená smutkem.

    1. Jano, událost, která se přihodila vašemu tatínkovi, pro vás musela být traumatická, na druhou stranu z vašeho komentáře cítím, že vás v lecčem posílila. Obavy ze selhání nám často brání dělat věci, o nichž jsme niterně přesvědčeni, že jsou správné, a pak litujeme, že jsme je neudělali, dokud jsme mohli. Přeju vám, ať strávíte spoustu přítomných chvil s vaší rodinou a hodně síly na vaší další cestě. Mimochodem, Pokojný bojovník je skvělý film.

    1. Souhlasím Veroniko, to je přesně to, na co často v každodenním shonu zapomínáme.

Napsat komentář: Dana Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *