Týdenní offline pobyt na samotě

Hluk, spěch, znečištěné ovzduší, světelný smog a zahlcení podněty. Život ve velkoměstech se podepisuje na psychickém zdraví a vede k sociální fragmentaci. Obyvatele urbanizovaných oblastí postihují úzkosti, deprese nebo schizofrenie častěji než lidi žijící na venkově. Jak z toho ven? Zabraňte přetížení mozku a naordinujte mu dovolenou. Dopřejte si pobyt na samotě uprostřed přírody. Bez lidí. Offline. Minimálně na týden.

Místo, kde lišky dávají dobrou noc

Autobus zastavuje v Zaježovej nedaleko Zvolena. V zapadlé osadě plné samot a polosamot (místní jim říkají „lazy“), kde lidé žijí svobodně a v souladu s přírodou. Genius loci  je tak pronikavý, že mě nenechává bez emocí. Najdete tu domy ze slaměných balíků, komunitou spravovanou školu, potravinovou banku i populární pobyty ve tmě. Ve vzdělávacím centru se mě ujímá Roman, jeden z průvodců na cestě za sebepoznáním. Nakládá do auta kanystry s vodou a jedeme k malé chatce pár kilometrů za osadou. Boj o přežití právě začíná.

Chatka se nachází na louce s nádherným výhledem na Zaježovou. Tady strávím celý týden. Sám, odříznutý od civilizace, bez internetu. Není tu elektřina, jen pár solárních lampiček a svíčka. Vybavení chatky je skromné, ale účelné – postel pro jednoho, stolek s židlí, křeslo, kamna, umyvadlo, plynový vařič, základní nádobí, pár seberozvojových knih, solární sprcha, meditační polštář a karimatka. Mám asi 40 litrů pitné vody a plný barel dešťovky. Roman mě uklidňuje, že kdyby voda došla, můžu si přijít pro další do vzdělávacího centra. Nicméně představa, že bych se lopotil několik kilometrů s těžkým kanystrem, se mi nezamlouvá, proto volím úsporný režim. Kvalita signálu v okolí je tristní, takže mobil je více méně k ničemu a přepínám do offline módu. Budu ho používat jen k poslouchání audioknih.

Jak jsem se dozvěděl od Romana, většina samotářů týden nevydrží a pobyt ukončí předčasně. V duchu si říkám, že sedm dní není tak dlouhá doba. To ale ještě netuším, jak proradnou hru se mnou bude hrát moje lstivá mysl. A že málem zbaběle uteču do bezpečí vzdělávacího centra. První dny jsou však plné vzrušení a opojení z nového prostředí. Všudypřítomný klid a hřejivé sluneční paprsky mně dodávají ztracenou energii, kterou ze mě vysálo město. Zaposlouchám se do cvrkání kobylek. A když večer na jasné obloze plné hvězd zahlédnu úplněk, mám pocit, že tenhle okamžik je ztělesněním dokonalosti. Cítím jednotu, vnitřní mír a nekonečnou blaženost.

Místo, kde čas ztratil svůj význam

Jsem sám uprostřed divočiny. Čas nade mnou nemá žádnou moc. Vstávám, když se rozední a jdu spát, když se setmí. Neřeším, jestli nastala hodina snídaně nebo oběda. Prostě se najím, když dostanu hlad. Nestresují mě žádné naplánované schůzky, žádné diáře plné to-do listů, žádné deadliny. Nejsem otrokem času. Smutné je, že celá západní kultura se nechává časem příliš ovládat a ze životů se vytrácí flexibilita a spontánnost. Z lidí se stávají roboti závislí na ciferníku a třech ručičkách. Mimochodem, už jste viděli například orla, který by si řekl: „Hm, je šest hodin, měl bych se navečeřet.“ Jak si můžeme vychutnat jídlo, když nám v hlavě nepřetržitě zní tik tak tik tak ? Život bez času mě nadchnul natolik, že jsem se rozhodl ho částečně aplikovat i do běžného režimu ve městě a nepřikládat mu takovou důležitost.

Vraťme se ale zpět k pobytu na samotě. Uběhla polovina týdne a začínají se objevovat nepěkné myšlenky. Co tu sakra dělám? Měl bych sedět u piva ve své oblíbené hospůdce a bavit se s kamarády. Člověk je společenský tvor, tak proč se mučit v izolaci? Pak mi ale dochází, jak jsem na tom všem závislý. Jsou to drogy, a když nedostanu další dávku, začnu propadat pesimistickým náladám. Připadám si jako na odvykací kůře v léčebně závislostí. Zažívám absťák a strádám nedostatkem smyslových podnětů. Jak jsem si později přečetl na Wikipedii, při smyslové deprivaci lze i u jinak zdravého člověka vyvolat halucinace. Ano, i s těmi jsem se musel během pobytu na samotě vyrovnat.

Další ráno se probouzím a zjišťuju, že skličující stav přetrvává. Pak se mi najednou rozsvítí v hlavě. Vzpomenu si na slova Eckharta Tolleho: „Kdybyste se podívali do zrcadla a nelíbilo by se vám co vidíte, museli byste být šílení, abyste napadali obraz v zrcadle. Přesně to děláte, když odmítáte realitu.“ Tak jsem přijal realitu a vzdal se přítomnému okamžiku. Dal jsem si slib, že ten den přijmu všechno, co přijde, ať to bude příjemné nebo nepříjemné. Jako mávnutím kouzelné hůlky ze mě spadla všechna skleslost a prožil jsem báječný den. A pak ještě několik dalších. Sedm dní pokojně uplynulo a přišel čas vrátit se tam, kam patřím. Do společnosti. Když jsem v Zaježovej nastoupil do autobusu, zmocnil se mě pocit euforie. Měl jsem sto chutí zakřičet: „Ahoj lidi, ani nevíte, jak rád vás vidím!“ Moje mysl byla čistá a mé tělo zaplnil vnitřní klid.

Delší pobyt o samotě je obohacující zkušenost. Je to zážitek, který zásadně ovlivní naše vnímání sebe sama jako homo socialis, člověka společenského. Zároveň prospěje každému, kdo je denně vystavený stresu a napětí. Může přijít pár nepříjemných okamžiků – takový je život. Podstatné je přestat jim vzdorovat a přijmout je za své. Za týden si vyčistíte hlavu a nabijete se energií z přírody, která ve vás zůstane ještě dlouho potom, co se vrátíte k běžnému životu. Taky se naučíte minimalisticky hospodařit, protože máte omezené množství jídla a vody. A především, naučíte se být sami se sebou.

Teď už konečně víte, jak strávit příští dovolenou.

Chcete si zjednodušit život? Zkuste Výlety do přítomnosti.