Týdenní offline pobyt na samotě

Hluk, spěch, znečištěné ovzduší, světelný smog a zahlcení podněty. Život ve velkoměstech se podepisuje na psychickém zdraví a vede k sociální fragmentaci. Obyvatele urbanizovaných oblastí postihují úzkosti, deprese nebo schizofrenie častěji než lidi žijící na venkově. Jak z toho ven? Zabraňte přetížení mozku a naordinujte mu dovolenou. Dopřejte si pobyt na samotě uprostřed přírody. Bez lidí. Offline. Minimálně na týden.

Místo, kde lišky dávají dobrou noc

Autobus zastavuje v Zaježovej nedaleko Zvolena. V zapadlé osadě plné samot a polosamot (místní jim říkají „lazy“), kde lidé žijí svobodně a v souladu s přírodou. Genius loci  je tak pronikavý, že mě nenechává bez emocí. Najdete tu domy ze slaměných balíků, komunitou spravovanou školu, potravinovou banku i populární pobyty ve tmě. Ve vzdělávacím centru se mě ujímá Roman, jeden z průvodců na cestě za sebepoznáním. Nakládá do auta kanystry s vodou a jedeme k malé chatce pár kilometrů za osadou. Boj o přežití právě začíná.

Chatka se nachází na louce s nádherným výhledem na Zaježovou. Tady strávím celý týden. Sám, odříznutý od civilizace, bez internetu. Není tu elektřina, jen pár solárních lampiček a svíčka. Vybavení chatky je skromné, ale účelné – postel pro jednoho, stolek s židlí, křeslo, kamna, umyvadlo, plynový vařič, základní nádobí, pár seberozvojových knih, solární sprcha, meditační polštář a karimatka. Mám asi 40 litrů pitné vody a plný barel dešťovky. Roman mě uklidňuje, že kdyby voda došla, můžu si přijít pro další do vzdělávacího centra. Nicméně představa, že bych se lopotil několik kilometrů s těžkým kanystrem, se mi nezamlouvá, proto volím úsporný režim. Kvalita signálu v okolí je tristní, takže mobil je více méně k ničemu a přepínám do offline módu. Budu ho používat jen k poslouchání audioknih.

Jak jsem se dozvěděl od Romana, většina samotářů týden nevydrží a pobyt ukončí předčasně. V duchu si říkám, že sedm dní není tak dlouhá doba. To ale ještě netuším, jak proradnou hru se mnou bude hrát moje lstivá mysl. A že málem zbaběle uteču do bezpečí vzdělávacího centra. První dny jsou však plné vzrušení a opojení z nového prostředí. Všudypřítomný klid a hřejivé sluneční paprsky mně dodávají ztracenou energii, kterou ze mě vysálo město. Zaposlouchám se do cvrkání kobylek. A když večer na jasné obloze plné hvězd zahlédnu úplněk, mám pocit, že tenhle okamžik je ztělesněním dokonalosti. Cítím jednotu, vnitřní mír a nekonečnou blaženost.

Místo, kde čas ztratil svůj význam

Jsem sám uprostřed divočiny. Čas nade mnou nemá žádnou moc. Vstávám, když se rozední a jdu spát, když se setmí. Neřeším, jestli nastala hodina snídaně nebo oběda. Prostě se najím, když dostanu hlad. Nestresují mě žádné naplánované schůzky, žádné diáře plné to-do listů, žádné deadliny. Nejsem otrokem času. Smutné je, že celá západní kultura se nechává časem příliš ovládat a ze životů se vytrácí flexibilita a spontánnost. Z lidí se stávají roboti závislí na ciferníku a třech ručičkách. Mimochodem, už jste viděli například orla, který by si řekl: „Hm, je šest hodin, měl bych se navečeřet.“ Jak si můžeme vychutnat jídlo, když nám v hlavě nepřetržitě zní tik tak tik tak ? Život bez času mě nadchnul natolik, že jsem se rozhodl ho částečně aplikovat i do běžného režimu ve městě a nepřikládat mu takovou důležitost.

Vraťme se ale zpět k pobytu na samotě. Uběhla polovina týdne a začínají se objevovat nepěkné myšlenky. Co tu sakra dělám? Měl bych sedět u piva ve své oblíbené hospůdce a bavit se s kamarády. Člověk je společenský tvor, tak proč se mučit v izolaci? Pak mi ale dochází, jak jsem na tom všem závislý. Jsou to drogy, a když nedostanu další dávku, začnu propadat pesimistickým náladám. Připadám si jako na odvykací kůře v léčebně závislostí. Zažívám absťák a strádám nedostatkem smyslových podnětů. Jak jsem si později přečetl na Wikipedii, při smyslové deprivaci lze i u jinak zdravého člověka vyvolat halucinace. Ano, i s těmi jsem se musel během pobytu na samotě vyrovnat.

Další ráno se probouzím a zjišťuju, že skličující stav přetrvává. Pak se mi najednou rozsvítí v hlavě. Vzpomenu si na slova Eckharta Tolleho: „Kdybyste se podívali do zrcadla a nelíbilo by se vám co vidíte, museli byste být šílení, abyste napadali obraz v zrcadle. Přesně to děláte, když odmítáte realitu.“ Tak jsem přijal realitu a vzdal se přítomnému okamžiku. Dal jsem si slib, že ten den přijmu všechno, co přijde, ať to bude příjemné nebo nepříjemné. Jako mávnutím kouzelné hůlky ze mě spadla všechna skleslost a prožil jsem báječný den. A pak ještě několik dalších. Sedm dní pokojně uplynulo a přišel čas vrátit se tam, kam patřím. Do společnosti. Když jsem v Zaježovej nastoupil do autobusu, zmocnil se mě pocit euforie. Měl jsem sto chutí zakřičet: „Ahoj lidi, ani nevíte, jak rád vás vidím!“ Moje mysl byla čistá a mé tělo zaplnil vnitřní klid.

Delší pobyt o samotě je obohacující zkušenost. Je to zážitek, který zásadně ovlivní naše vnímání sebe sama jako homo socialis, člověka společenského. Zároveň prospěje každému, kdo je denně vystavený stresu a napětí. Může přijít pár nepříjemných okamžiků – takový je život. Podstatné je přestat jim vzdorovat a přijmout je za své. Za týden si vyčistíte hlavu a nabijete se energií z přírody, která ve vás zůstane ještě dlouho potom, co se vrátíte k běžnému životu. Taky se naučíte minimalisticky hospodařit, protože máte omezené množství jídla a vody. A především, naučíte se být sami se sebou.

Teď už konečně víte, jak strávit příští dovolenou.

Chcete si zjednodušit život? Přijďte na kurz nebo přednášku.
Má pro vás článek hodnotu? Zvažte podporu tohoto blogu.